Jistě si pamatujete na své dětské hry, které jste hráli předtím, že ano. Podle mého názoru je to opravdu skvělé, protože když si člověk vzpomíná, co bylo dříve, tak si potom váží toho, co má dnes. A můžou to být i obyčejné hry. A taky si jistě pamatujete, jak jste dříve skákali panáka. Pamatujete si to? Taky si pamatuji, že my jako děti jsme opravdu velmi často neměly žádné křídy. Takže jsme si vždycky potají třeba vzaly ze školy. Jenomže když se to dozvěděla potom naše učitelka, tak byla opravdu hodně naštvaná. Samozřejmě, že se to potom dozvěděli taky naši rodiče a my jsme ze školy dostali poznámku, bylo zle. Bylo nám opravdu trapně a už jsme si řekli, že ve škole žádné křídy neukradneme, byla by to ostuda jako hrom, jak říkával náš děda. Ale jak bychom si nakreslili skákajícího panáka? Potom se ale stal zázrak. Náš ředitel ve škole nám dal jedny křídy.
A byl to jeden celý balíček barevných kříd a my jsme byli našemu panu řediteli opravdu vděční. Byli jsme rádi, že si konečně můžeme kreslit panáka a skákat. A tak je to nakonec dopadlo tak, že když nám potom došly křídy, tak jsme si panáka malovali různým mýdlem. A z toho zase byli nešťastní naši rodiče, protože jim stále z koupelen mizela mýdla.
Potom si pamatuji taky to, že jako naše oblíbená hra byla skákání přes gumu. A vlastně když to tak vezmu zpětně, tak naše záliba byla hlavně taková, že jsme se hýbali. V té době jsme neměli žádné videohry nebo počítače anebo mobily, takže jsme si vystačili sami se sebou anebo nějakými hrami, ke kterým absolutně skoro nic nepotřebujeme. Taky jsme hráli na babu anebo na honěnou. Musím říct, že takovéto hry byly opravdu nejlepší a je mi líto, že si je nehrají naše děti, protože oni vlastně ani o nich neví. A možná můj syn by si s tím hrál, ale v okolí není nikdo v jeho věku, takže je to velká škoda. Za kamarády jezdíme až do města.