Také jste se jako děti anebo teenageři těšili, až budete bydlet sami, až budete mít třeba vlastní dům anebo vlastní byt? Já ano, ale vůbec jsem nevěděla, jak to všechno bude drahé, jak budu platit nájem anebo hypotéku. Je logické, že jako devatenáctiletá holka jsem nešla ihned do banky a žádat hypotéku. Ze začátku jsem s partnerem bydlela opravdu v malém bytě. Možná to byla taková malá garsonka, ale nám to vůbec nevadilo. Když jsme byli na to dva a neměli jsme žádné děti anebo neměli jsme třetího spolubydlícího, tak jsme to opravdu krásně zvládali, dokonce i nájem byl opravdu hodně nízký, protože nám to pronajímala moje známá, kterou jsem znala opravdu od dětství a říkala jsem jí také teta.
A když jsme se potom přestěhovali z malé garsonky do většího bytu, který jsme s partnerem si vzali před lety na hypotéku, tak jsme opravdu byli rádi. Byl to veliký čtyřpokojový byt a řekli jsme si, že budeme mít maximálně jedno dítě, protože chceme, abychom měli právě v našem bytě také hodně soukromí a také, kdyby třeba k nám přijela návštěva, aby také návštěva měla jednu místnost, jeden pokoj jenom pro sebe, protože si myslím, že i návštěva bude chtít mít právě nějaké své soukromí. Bez toho i absolutně nedokážu představit život, že bych třeba neměla vůbec žádné soukromí u sebe doma, to bych se potom třeba z práce anebo z vysoké školy vůbec netěšila domů, protože bych věděla, že nebudu mít klid a že tam nebudu mít soukromí.
Proto si myslím, že je opravdu hodně lidí, kteří si myslí, že když budou mít opravdu malý byt a nebudou mít soukromí, že to třeba nevadí, někdo řekne, že jim to nevadí, ale postupem času třeba za několik měsíců anebo za několik let jim to začne vadit. Protože podle mého názoru soukromí je opravdu hodně důležité. Pokud nebudete mít soukromí, tak si s partnerem anebo i se zbytkem rodiny můžete lézt také na nervy a tohle znám z vlastní zkušenosti, protože moje sestřenice s rodinou bydlí v malém bytě a všichni si tam prý už lezou na nervy. Sestřenice se těší, až bude bydlet sama.